TOPlist CB Jilemnice-Ikonka pro Vás






Free PHP Scripts from the PHP Junkyard

www.weblight.cz

Powered by phpBB2

Parabola.cz

Hostuji na Otoman.cz

Zive.cz

Meteocentrum - vše o počasí

pirane.xf.cz

PicoSearch.com




Technika SSB na mikrovlnných pásmech - Díl 1.
@ OK1AIY
____________


V polovině sedmdesátých let minulého století už technika a materiálové možnosti dosáhly takové úrovně, že bylo možné experimentovat s SSB provozem i na mikrovlnných pásmech. Nejnižší pásmo je 23 cm, a tak se první konstrukce soustředily sem, kde na jinak širokém pásmu k tomu byl mezinárodně vyhrazen úsek 1296 až 1298 MHz.

„Bastlení“ bylo časově i materiálově náročné a muselo se dělat z toho, co bylo. Každý konstruktér postupoval individuálně, vzájemná konzultace fungovala formou přednášek na pravidelných seminářích i článků v technických časopisech. Tak jako v předchozím popisu o SSB na VKV popíšu zde, jak jsem se s tím „potýkal“ sám a ostatní konstruktéři to mohou srovnávat se svými pracovními postupy. Přesnější souvislosti si po těch letech již nelze ani pamatovat – událostí v tomto období proběhlo mnoho a údaje by byly zcela jistě nepřesné. V popisovaném období i následujících letech se však přímo dramaticky urychloval pokrok jak v „profi sféře“, tak v našich konstrukcích, ale i jiných s tím souběžných činnostech. Pro správné pochopení někdy použiji příkladů, které přímo s SSB nesouvisí, ale ukazují, jak se události vyvíjely a formovaly i naše snažení. Některé z nich jsou dnešním pohledem úsměvné, ale rozhodně nepokazí kolorit těch starých časů…

Jak se tenkrát na pásmu 23 cm pracovalo
Úvodem se ale vraťme do 60. let minulého století a přibližme čtenářům, s jakou technikou se tenkrát pracovalo a jaká spojení byla pravidelně i náhodně navazována. V okolní Evropě, ale i u nás bylo několik stanic s tenkrát již moderní výbavou, která spočívala v krystalem řízených oscilátorech a násobičích s elektronkami. Na výkonových násobičích i zesilovačích byly elektronky LD11, výkony byly jednotky až desítky wattů. Výborným pomocníkem v práci byla knížka „Amatérská technika velmi krátkých vln“ od Antonína Rambouska. Pro mnohé to byl v té době přímo „slabikář“, popsané konstrukce byly jednoduché a funkční. Přijímače byly konvertory ke známým inkurantům, jako např. Emil, Fug16 i E10Ak. Na vstupu jen směšovače s křemíkovými diodami 1N21, 1N23, nebo jak se ty všechny ekvivalenty jmenovaly. Předzesilovače v těch počátcích nebyly, vhodné prvky zatím nebyly dostupné. Při závodech se stále ještě prosazovaly stanice se sólooscilátory z minulosti dobře propracovanými a letitou činností ověřenými. Vzpomeňme na kolínskou partu s geniálním konstruktérem Vráťou Poulou (později OK1WGO, obr. 1), na sugestivní popisy v Amatérském radiu o spojeních a experimentech kolektivu z Ostrova nad Ohří. Konstruktéři Václav Vachuška, OK1YN, a Mirek Klusák, OK1VMK, vzbuzují svojí šikovností obdiv i v současnosti (obr. 2, 4, 5). Na Moravě byla skupina stanic, která obsazovala těžko dostupné kopce, kde provoz byl možný mnohdy jen z akumulátorů. Tam měly sólooscilátory pro svoji malou spotřebu výhodu, a tak se ani nemůžeme divit, že se provoz udržel až do poloviny sedmdesátých let (obr. 6). Po vyhodnocení jednoho ze závodů to OK1VAM zhodnotil slovy: „Tak Polní den zase vyhráli Moraváci se svými odpornými sólooscilátory…“

Obr. 1. Vráťa, OK1WGO, a Jára, OK1AEW, se zařízením pro pásmo 23 cm (1954):

Klikněte pro zvětšení

Obr. 2. Schéma transceiveru pro 23 cm od Václava Vachušky, OK1YN, s tužkovou elektronkou RCA 5794. Při vysílání pracovala jako sólooscilátor, při příjmu jako superreakční detektor:

Klikněte pro zvětšení

Obr. 3. (Vlevo) Tužková elektronka RCA 5794. Nejpoužívanější elektronka pro sólooscilátory na 23 cm. Západní vítr je v meteorologických sondách nosil do západních Čech už od 50. let... Vpravo je výkonnější typ podobné konstrukce YD1100 pro použití až do 7 GHz (Valvo, Siemens, 70. léta):

Klikněte pro zvětšení

Obr. 4. Transceiver Mirka, OK1VMK, pro pásmo 23 cm (1959):

Klikněte pro zvětšení

Obr. 5. Transceivery OK1YN a OK1VMK pro 23 i 13 cm (duoband) z r. 1960:

Klikněte pro zvětšení

Obr. 6. Polní den 1962 u OK2KEZ na Vysoké Holi v Jeseníkách v pásmu 23 cm. U antény je Milan, OK2BFF. V současnosti má patrně nejdokonalejší zařízení na 2320 MHz,10, 24 a 47 GHz u nás:

Klikněte pro zvětšení


Druhy provozu se sólooscilátory
Když byl signál dostatečně silný, spojení proběhlo i fonicky, tedy AM modulací. Rovněž tak FM, protože superreakční detektor to automaticky umí. Myslím, že tenkrát nikdo ani neřešil, jestli v té AM bylo i trochu FM... Když byl signál slabý, používala se i modulovaná telegrafie (ICW). Já jsem svoje spojení s OK2KEA „odpískal do mikrofonu“ (obr. 8). Čistý a dostatečně silný signál bez modulace slyšíte ve sluchátkách jako „ticho“. Jinak tomu je u superhetů a krystalem řízených vysílačů, které už i u nás leckdo měl. Oproti 100 – 200 km se spojení protáhla na několik set km s použitím klasické CW. Moje první spojení už s polovodičovým zařízením (o něm příště) bylo s Karlem, OK1BMW (obr. 9) a OK1KTL. Pozn.: Ale už v 50. létech vyráběla RAFENA Radeberg vf generátory pro vyšší pásma. Byly v těžkých masivních skříních, obdélníkové stupnice umožňovaly poměrně přesně nastavit jak kmitočet, tak i výkon od nuly až po jednotky wattů. Bylo několik verzí, na jedné z nich bylo pásmo 70 cm a na té další, vyšší už 23 cm. Na předním panelu byly zdířky pro připojení am modulátoru (tenkrát KZ50) a další zdířky pro klíč při provozu CW. To se to vysílalo...

Varaktor – milník v konstrukcích
Začátkem 70. let se po úspěšné aplikaci na 432 MHz (obr. 11 až 13) i právě zde, na 23 cm s výhodou prosadil prvek, který v budoucnu na mnoho let změnil a hlavně zjednodušil konstrukce i na těch nejvyšších mikrovlnných pásmech. Především profesionálně, ale i amatérsky. Byla to kapacitní dioda, nazvaná varaktor. Stručný popis a vysvětlení funkce podává Mirek, OK2AQ, takto: „Po objevení nelineární závislosti kapacity PN přechodu na závěrném napětí se začaly vyvíjet speciální diody, kterým se říká varikapy nebo varaktory. Našly uplatnění jako proměnné kondenzátory pro ladění rezonančních obvodů v přijímačích rádiových vln. Další významnou aplikací bylo využití v obvodech s časově proměnnými parametry. V dobách, kdy na vstupech mikrovlnných přijímačů byl nejčastěji diodový směšovač, umožnily varaktory konstrukci tzv. parametrických zesilovačů. Pumpovacím oscilátorem obvykle na velmi vysokém kmitočtu byla změněna reaktance varaktoru (časově proměnný parametr) a tím umožněno zesílení vstupního signálu při velmi dobrých šumových poměrech. Proměnná reaktance varaktoru se také využívá v násobičích frekvence, a to i výkonových, kdy je dosahováno velmi dobrých účinností. Pomocí varaktorů je také možné konstruovat nízkoúrovňové, ale i výkonové směšovače velmi dobrých vlastností.“ Převedeno do radioamatérské „hantýrky“, otevřela se tu možnost stavět velmi jednoduché násobiče z jednoho pásma (nižšího) na druhé – vyšší (naštěstí byla alespoň ta nejnižší pásma navržena tak, že to šlo, a 2- a 3 násobek padl opět do amatérského pásma). To usnadnilo dopracovat se levně k výkonům, umožňujícím vcelku dobrou AM, FM a hlavně cw komunikaci.

Obr. 7. V popředí transceiver Mirka Klusáka, OK1VMK na výstavě VKV techniky roku 1959 v Praze (foto OK1PM):

Klikněte pro zvětšení

Obr. 8. Sólooscilátory si „nenechal ujít“ ani OK1AIY. První spojení na 23 cm s OK2KEA. Obrázek je z Polního dne 1967 na kótě Černá Kupa; stativ tenkrát ještě nebyl, vpravo Láďa, OL5AHS, nynější OK1AUB, držící anténu:

Klikněte pro zvětšení

Obr. 9 a 10. Dnes již historické zařízení pro pásmo 23 cm OK1BMW. Sestava vysílacího trojnásobiče s LD12 a přijímač – konvertor 1296/27 MHz. K tomu ještě patřil 8W TX budič s QQE03/12, vycházející z 24 MHz získávaných ze směšovacího VFO nebo z VXO. Anténa se přepínala přestrkováním konektoru. Přijímač – konvertor vychází z krystalu 23,5 MHz (oscilátor) a dvojnásobič a trojnásobič s elektronkou E88CC a symetrický trojnásobič s 6CC31 na 423 MHz. Další trojnásobič s varikapem BA110 již pracuje do koaxiálního rezonátoru l/2 (dvojobvodový) a třetí rezonátor budí směšovací diodu – původně tam byla křemíková hrotová dioda z rodiny 1N21.. nebo Tesla, typy 35NQ.., později nahražena Schottkyho diodou HP2800 a lepší HP2350. Za směšovačem je již jen nízkošumový zesilovač s E88CC. Celý „kombajn“ byl po léta provozován s parabolou pr. 1 m, později přešel Karel na dlouhé Yagiho antény. Rekordní spojení proběhlo 3. 9. 1967 s OK3CDB na Velkou Javorinu (290 km):

Klikněte pro zvětšení

Klikněte pro zvětšení

Obr. 11. Varaktorový násobič z pásma 2 m na 70 cm v „konzumním“ provedení, polovina 60. let:

Klikněte pro zvětšení

Obr. 12 a 13. Varaktorový násobič z pásma 2 m na 70 cm s 1N4387 (Motorola) v provedení OK1AIY z roku 1972:

Klikněte pro zvětšení

Klikněte pro zvětšení


S jakými varikapy se začínalo
Na začátku se používaly varikapy ve skleněném provedení určené k ladění v kanálových voličích televizorů, a to jak pro VHF, tak pro 4. a 5. TV pásmo. První byly odzkoušeny typy BA110, BA149 a BA121, ale bylo více typů, které to uměly, a bylo třeba s nimi násobiče zhotovit a jak se říká „si s tím pohrát“. Velmi dobře fungoval varikap BAY70 od firmy y (řecké písmeno psí, což byla zkratka firmy Pacific Semiconductor Industry). Hledalo se také v tuzemské produkci, jako nejlepší se ukázal typ KA204 z podniku Tesla Piešťany. Snadná dostupnost sváděla k různým experimentům hlavně ke zlepšení elektrických i mechanických vlastností a odvodu tepla. I když se to profesionálním varaktorům nepřiblížilo, výsledky byly až obdivuhodné a stovky miliwattů byl v té době u malých portejblových zařízení úctyhodný výkon (obr. 14 a 15). Dostupnost čipů Tesla Piešťany a přízeň samotného ředitele dávaly jakousi možnost připájet čip přímo na základnu a tím zlepšit odvod tepla. Nabízelo se to i v našem podniku Tesla Vrchlabí, kde se v té době vyvíjely (mimo jiné) tyrystory KT501, které s KA204 měly podobně rozměrný čip. Technologicky to znamenalo trochu práce a pomoci příslušných spolupracovníků, kteří se tím přímo zabývali. Nebyla k tomu ale potřebná „vůle“, takže zůstalo jen u nápadu. Není to ale nic neobvyklého, domyslíme-li všelijaké možné i negativní důsledky. Přesto ale bylo zhotoveno několik desítek kusů v provedení podle obr. 16 a 17, které družstvo při radioklubu Smaragd (OK1KNH) v Praze aplikovalo v násobičích na 70 i 23 cm pro širokou radioamatérskou veřejnost. Dík jednoduchosti a nenáročnosti konstrukcí s nimi byla vyplněna jakási pomyslná mezera, nežli „konzumně zdomácněly“ do té doby drahé a nedostupné vf výkonové tranzistory. Dlužno též ale podotknout, že dobře míněná akce radioklubu Smaragd (zcela neúmyslně) způsobila řadu nepříjemností. Dlouho trvalo, nežli je čas zahladil.

Obr. 14 a 15. S tímto vysílačem byly v sedmdesátých létech navázány stovky spojení v pásmu 70 a 23 cm. Vešel se do krabice od bot i se dvěma sadami napájecích baterií... Velmi zdařilá konstrukce:

Klikněte pro zvětšení

Klikněte pro zvětšení

Obr. 16 a 17. Varaktorový násobič z pásma 70 na 23 cm s varikapem KA204S (varikap položen před násobičem):

Klikněte pro zvětšení

Klikněte pro zvětšení


Profesionální použití varaktorů v násobičích (období 60. – 70. let)
Požadavky na přenos dat byly s pokračujícím časem stále náročnější, takže bylo snahou postupně přecházet na vyšší kmitočtová pásma. Jednak tu stačily menší výkony a na vyšších pásmech bylo tenkrát volněji. Tranzistory, které tehdy už běžně byly k dispozici, zesilovaly účinně do 300 až 500 MHz, takže zesilovací stupně (i sdružené) končily zde a pokračovalo se několika stupni varaktorových násobičů. Tyto byly dvou až čtyřstupňové, použití bylo hlavně v telefonních a televizních trasách.

Několik poznámek ke konstrukci varaktorových násobičů
Jak již bylo zmíněno v minulém dílu, konstrukce jsou vlastně velmi jednoduché. Kromě vhodného varaktoru a rezistoru 50 – 100 kOhmu jsou tu už jen příslušné laděné obvody přizpůsobující impedančně varaktor pro dosažení nejlepší účinnosti a tím i nejvyššího výkonu. Je-li zapojení jako troj nebo vícenásobič, je tu další sériový obvod na dvojnásobek, v případě 4násobiče i na 3násobek vstupního kmitočtu. Profesionálně se vyráběly varaktory různých elektrických parametrů v rozličných pouzdrech s ohledem na použitý kmitočet a výkon (obr. 21 až 23). Jedním z výkonových typů vhodných pro násobič ze 2 m na 70 cm byl tenkrát BAY96. Katalog VALVO 1966 udával povolený vstupní výkon 40 W a účinnost násobiče až 64 %. Ondrej, OK3AU, připojil násobič za svůj 2m TX s elektronkou REE30B a bez obav z přetížení pracoval přes několik družicových převaděčů. Podobný násobič je na obr. 12 a 13 v PE-AR/15, s. 40. Varaktor je velmi „šikovná“ součástka a jak již bylo uvedeno v popisu, dokáže nejen násobit, ale ještě současně přisměšovat např. SSB signál z 2 m nebo 70 cm. Toho bylo využito a bude popsáno v dalších, časově navazujících mikrovlnných konstrukcích, v té době jejich většinou „první generace“.

Obr. 18. Soustava varaktorových násobiču pro získání oscilátorové injekce v pásmu 24 GHz (díl 445 MHz – 2671 MHz): a) mechanické provedení; b) schéma zapojení:

Klikněte pro zvětšení

Obr. 20. Pro srovnání: varaktorové násobiče, zhotovené amatérsky pro pásma 70, 23 a 13 cm:

Klikněte pro zvětšení

Obr. 21. Detail varaktorových násobičů TESLA pro televizní trasu 8 GHz. Masivní provedení je duležité pro mechanickou stabilitu (rozlaďování se změnou teploty):

Klikněte pro zvětšení

Obr. 22. Jiný pohled na varaktorové násobiče TESLA ; v popředí dva stupně propojené pevným kabelem (semirigidem). Výstup končí vlnovodem na 8 GHz:

Klikněte pro zvětšení

Obr. 23. Varaktorový násobič firmy NEC v pásmu 5,6 až 5,8 GHz. Nastoupily po roce 1979 za zrušené trasy RVG 958... (v současnosti jsou již patrně nahrazeny pokrokovější technologií):

Klikněte pro zvětšení

Obr. 24. Amatérský varaktorový násobič OK1AIY z 445 na 2671 MHz pro transvertor na pásmo 24 GHz (r. 1987):

Klikněte pro zvětšení


Jak získat SSB signál na pásmu 23 cm (1,3 GHz)
Protože SSB signál nelze jednoduše násobit, používaly se směšovače a elektronky, které tenkrát byly prakticky „na vrcholu“, to zvládaly (obr. 25 a 26). Alespoň některé a pro vysoké kmitočty k tomu byly mechanicky i elektricky uzpůsobené. Nutnost malých vnitřních kapacit a indukčností určovala i jejich mechanické provedení. Byly to většinou triody určené pro zapojení zesilovačů s uzemněnou mřížkou. Jedna z mála, které měly klasickou patici, byla PC88, v rámci RVHP byla vyráběna v bývalé NDR. Další vhodné typy EC88, EC8010 nebo dlouhoživotnostní provedení E88C byly vyráběny západními firmami zvučných značek. Byla určena pro vstupní obvody televizorů, oproti PC86 byla výrazně lepší. První konstrukci s ní uveřejnil tenkrát v časopisu DUBUS (ještě cyklostylovaném o formátu A4) Claus, DL7QY, z Berlína. Později také DC8NR v UKW-Berichte. Na částečném schématu (obr. 27) je patrná funkce směšovače. První elektronka pracuje ještě jako zesilovač oscilátorových signálů LO na 1152 MHz. Druhý stupeň směšuje tento kmitočet s přiváděným SSB signálem 144 MHz. Průchodkový kondenzátor je jen 18 pF, což je postačující pro zablokování studeného konce vazby kmitočtu LO, pro 144 MHz tvoří s cívkou o 5 závitech vlastně část P- článku. V anodovém obvodu se pak objeví rozdíl i součet kmitočtů (rovněž ještě i LO), v popisovaném případě je L4 naladěn na potřebných 1296 MHz. Další stupně již jen zesilují signál na potřebnou výkonovou úroveň. Z obr. 25 by tam mohla být každá, ale tenkrát nebylo prakticky nic. V sedmdesátých letech posílal DARC za dobré umístění v závodě BBT (Bavorský horský den) poměrně hodnotné ceny. Přes náš Ústřední radioklub se tak dostalo konstruktérům „něco“ tolik potřebných součástek. V jedné takové ceně byla i elektronka 3CX100A5, která byla pro získání většího výkonu vhodná. Velmi podobná byla také 2C39BA, dalších ekvivalentů takřka stejných parametrů bylo několik a od sedmdesátých let byly prakticky ve všech mikrovlnných zařízeních po celém světě. Po osmdesátých letech, když byly zrušené trasy typu RAFENA RVG958, byl u nás dostatek elektronek HT323. Je to prakticky ekvivalent zmíněného typu 2C39BA. Provedení takového zesilovače 10 W je na obr. 30 až 32.

Obr. 25. Výkonnější elektronky pro pásmo 23 cm:

Klikněte pro zvětšení

Obr. 26. Elektronky, používané pro pásmo 23 cm, QRP:

Klikněte pro zvětšení

Obr. 27. Schéma směšovače pro pásmo 23 cm s elektronkou PC88:

Klikněte pro zvětšení

Obr. 28 a 29. Směšovače a zesilovače pro 23 cm, pohled shora a zespodu:

Klikněte pro zvětšení

Klikněte pro zvětšení

Obr. 30. Zesilovač 10 W po 30 letech v nikotinovém doupěti OK1KZN:

Klikněte pro zvětšení

Obr. 31. Pohled na zesilovač shora:

Klikněte pro zvětšení

Obr. 32. Pohled pod šasi zesilovače:

Klikněte pro zvětšení


Konstruktérská práce na mikrovlnách
Při popisu konstrukcí SSB pro pásma 2 m a 70 cm bylo s humorem řečeno, že vlastně byly zhotoveny doslova „holýma rukama“. Tento termín se ale „znalcům“ velmi nelíbil nebo byl alespoň k smíchu. Ano. Mají v podstatě pravdu. Vždyť kromě avometu, GDO a indikačního přístroje s diodou jiné pomůcky ani potřeba nebyly. Pro práci na 23 a 13 cm ale přibyla další pomůcka – vlnoměr RAFENA RVG 935 (rozsah 0,86 – 3,1 GHz), který byl součástí servisní soupravy v počtu pěti kusů. Tento byl kmitočtově nejvýš, v té době nikde běžně nic podobného nebylo. Mikrovlnné trasy RVG sloužily převážně pro přenosy telefonních hovorů a tenkrát ještě nebyly bezobslužné. Často zde byli zaměstnáni i radioamatéři, což bylo v tomto případě štěstí, a díky Alešovi, OK1AGC, bylo možné takovouto pomůcku zapůjčit (spoj Trutnov – Černá hora). To byl již „průlom“ v pomůckách a pro práci na několik příštích let to bylo (muselo být) plně dostačující. Dostatek vhodných pomůcek ale nebyl (a ani není) pro soustavnou práci na mikrovlnách to nejpodstatnější. Mnohem důležitější je umět rychle rozhodnout, co je záležitost podstatná a co jen „kosmetická“. Pracnost na vyšších pásmech je neúměrně větší, a tak bylo třeba vše řešit racionálně, aby se (srozumitelně řečeno) nedělalo něco zbytečně. Podobně vypadala i vlastní práce. Jednotlivé funkční celky byly v samostatných „krabičkách“. To se znovu některým „estétům“ nelíbilo. Ale opět mají pravdu.

Dnes již moderní čínský mikrovlnný spoj obsahuje jednu malou krabičku ve spojení s ozařovačem, a to přímo v ohnisku paraboly. Tam se to vše odehrává a po napájecím kabelu jdou i data. V sedmdesátých letech ale tomu ještě tak nebylo a příslušné firmy – dnes nejlevnější – patrně netušily, že vůbec vzniknou. Je to samozřejmě pokrok a praktická ukázka pro čtenáře, jak jde technika rychle kupředu. Ostatně celé toto povídání (jak již bylo v úvodu řečeno) má ukázat po desítkách let, jakými cestami se ten pokrok ubíral a jak to ovlivnilo i radioamatérskou práci. Konstrukce ve zmíněných krabičkách byly praktické v tom, že při zamýšleném zlepšení či modernizaci nebo případné závadě stačilo přešroubovat vstupní a výstupní konektor, přepojit napájení a během krátké chvíle novou krabičku otestovat. V tomto období používali pro svoje mikrovlnné spoje podobné stavebnicové konstrukce i profesionální výrobci světových značek. Dík „šrotu“ právě z tohoto zmiňovaného období má dnes řada konstruktérů hodnotný materiál a mnoho stanic po světě funkční zařízení. Vraťme se ale zpět a dívejme se na popsané konstrukce pohledem z osmdesátých a devadesátých let. Možnost pracovat provozem SSB v pásmu 23 cm tenkrát doslova „otevřela nové obzory“. Množství dalekých spojení navázaných tak snadno jako na 2 metrech dávala naději i na lepší umístění v soutěžích. Provoz s napájením ze sítě byl ale v některých případech omezující, takže vyvstala potřeba postavit transvertor i tranzistorový pro napájení z baterií.

Obr. 33. Blokové schéma transvertoru pro pásmo 1296 MHz:

Klikněte pro zvětšení

Obr. 34. Schéma zapojení transvertoru 144/1296 MHz:

Klikněte pro zvětšení

Obr. 35. Přední panel transvertoru 144/432/1296 MHz:

Klikněte pro zvětšení

Obr. 36. Pohled dovnitř transvertoru:

Klikněte pro zvětšení


Konstrukce tranzistorového transvertoru pro pásmo 23 cm
Cílem bylo zhotovit transvertor pro práci v terénu, kde bude použito akumulátoru, potřebné byly i malé rozměry a hmotnost, aby celek splňoval požadavky provozu v závodě BBT. V kmitočtovém plánu byla záměrně použita frekvence 288 MHz, což bylo s výhodou využito pro transvertor na 70 cm, protože ten byl rovněž zapotřebí. Pro jednoduchost není na obr. 33 a 34 zakreslen, pouze blokové schéma je na obr. 37. Pro pásma až do 500 MHz již tenkrát bylo možné opatřit výkonnější tranzistory, takže zde byly ty nejlevnější typy použity a výkon byl asi 3 watty. Na transvertoru (obr. 35) bylo třeba při změně pásma „přestrčit“ dva konektory od 2m transceiveru a přepnout jeden přepínač. Anténní konektory jsou z boku, z obrázků to není příliš vidět. Pro indikaci výkonu byl v každém vývodu k anténě zapojený malý reflektometr. Na části schématu (obr. 38) je patrná funkce směšovače, kde se SSB signál na 1296 MHz získává. Do báze je přiváděn kmitočet LO – 1152 MHz z předchozího zesilovače. Do emitoru je veden 2m SSB signál. Emitor je pro kmitočet LO i pro 1296 MHz zablokován jen malou kapacitou, což je dostačující, pro 144 MHz to zkrat nepředstavuje a tranzistor oba signály smíchá. V kolektorovém obvodu je naladěno 1296 MHz a další stupně signál zesilují. Poněkud komické (současným pohledem) bylo použití vhodných tranzistorů. Řada BFR přišla do konzumního používání poněkud později, a tak moc „pestrý“ výběr nebyl. Typy BF357 a BF378 se ukázaly jako použitelné. I když byly určené pro mf zesilovače v televizorech, tak na 23 cm trochu zesilovaly. Sice muselo být v zesilovací cestě 5 stupňů, ale dalo se to udržet stabilní – bez zakmitávání. Za anténním relé QN59925 na výstupním konektoru dokonce slabě žhnulo vlákno oblíbené žárovičky 6 V/0,05 A, což samozřejmě vyvolalo velkou radost. Líbilo se to i Vláďovi, OK1FBQ, a zhotovil další kus se srovnatelnými vlastnostmi. (V podniku Tesla Votice měli s vf technikou profesionální zkušenosti.) V hodnocení následujícího Polního dne byla poznámka, že na 23 cm se SSB provozem zúčastnily již 2 stanice. Ta druhá byla OK1KJB. Výkon asi 0,1 W nebylo nic světoborného, ale pro BBT to stačilo a provoz „od krbu“ byl později doplněn zde popsaným zesilovačem 10 W (obr. 30 – 33).

V roce 1978 byla v CQ-DL popsána další verze transvertoru se symetrickým směšovačem (DF8QK a DC0DA od SSB Electronic). Byl už „natištěn“ na oboustranné desce, což urychlilo montáž, potřebné trimry s malou počáteční kapacitou (např. SKY kromě vysoké ceny) ani u nás nebyly, tak jsem to „ošidil“ našimi skleněnými televizními trimry. Z cenových důvodů nedošlo tenkrát ani na 2W koncový stupeň (3x BFQ34, obr. 39 a 40). Když byl později zhotoven, již se do zařízení nemontoval a už řadu let slouží v majáku OK0EA na Černé hoře. Jak čas ubíhal a přibývaly stále „hezčí“ součástky, popsal DD9DU v CQ-DL (1986) novou generaci transvertoru již s GaAs Fety (s jedním i se dvěma hradly). Dvě DPS umožňovaly rozměrově malou a technicky moderní konstrukci. Bližší údaje budou v některém z příštích, datově souvisejících popisů.

Obr. 37. Blokové schéma transvertoru 2 m/70 cm/23 cm:

Klikněte pro zvětšení

Obr. 38. Část schématu zapojení transvertoru pro 1296 MHz:

Klikněte pro zvětšení

Obr. 39. Provedení koncového stupně 2 W pro 23 cm (3x BFQ34). (Masivní chladič ve spodní části není na obr. patrný.) Firma SSB Electronic jej nabízela ve svém katalogu v r. 1978 i jako stavebnici:

Klikněte pro zvětšení

Obr. 40. Schéma zapojení koncového stupně 2 W pro 23 cm :

Klikněte pro zvětšení

Obr. 41. Titulní strana Sborníku přednášek z radioamatérského setkání v Chrudimi (v září 1975), v němž byla konstrukce tohoto transvertoru zveřejněna :

Klikněte pro zvětšení




Tento článek vyšel také v tištěné podobě v časopisu Praktická elektronika a zde byl zveřejněn se souhlasem redakce.


Související články:






Zdroj informací a podklady k článku: OK1AIY , foto : OK1UFL